Kartouzská kočka
-Původ plemene je opředen tajemstvím, dohady a různým hypotézami, ale ani jedna nebyla potvrzena či vyvrácena. Pravdou však je, že původní domovinou těchto koček je Francie, kde byly chovány jako varieta koček domácích. Nejpravděpodobněji se jejich původ datuje k 11. století, kdy byly v klášterech řádu kartuziánů v oblasti Grande Chartreuse chovány větší modré kočky. Písemné zmínky o plemeni je však možno nacházet až v 16. století, kdy se renesanční básník Joachima du Bellay ve své básni „Vers francais sur la mort d'un petit chat" zmiňuje o zcela šedých, mohutných kočkách, které jsou ve Francii dost běžné. Od 18. století se již zmínky a název kartouzská kočka běžně vyskytují v mnoha článcích a knihách, kde se píše o šedých kočkách z Paříže.
-S postupným rozšiřováním po Evropě se dost často stávalo, že se křížila s britskou modrou kočkou a vzniklo spoustu mezitypů, proto byla v minulosti tato dvě plemena posuzována společně. Až v roce 1978 byl uznán samostatný standart kartouzské kočky, který obě plemena od sebe odlišil.
-Největšímu zájmu se tohle plemeno do dnešní doby těší ve Francii a Belgii, kde je na výstavách možno zahlédnout obrovské množství zástupců. V jiných zemích se se zájmem setkávají jen nepatrně a tvoří spíše menšinovou populaci koček.
-Jedná se o plemeno středně velkých koček, které by typicky neměly mít příliš dlouhé končetiny, i když ve srovnání s jinými kočkami je mají dost vysoké s relativně velkými tlapami. Jejich tělo je obvykle osvalené a mohutně stavěné, obzvláště kocouři by měli působit mohutným a těžkým dojmem. Středně dlouhý ocas nesou široce nasazený a je zakončen zakulacenou špičkou. Hlava má širokou základnu tvaru obráceného lichoběžníku s širokým a rovným nosem, uši jsou středně velké a posazené tak, že dávají kočce neustále ostražitý výraz. Jejich oči jsou velké, kulaté a musí působit živě. Barevně by měly být žlutooranžové až měděné, ovšem bez jakéhokoliv znaku či stopy zeleného zbarvení či vybledlosti. S přibývajícím věkem barva postupně zesvětlává.
-Srst kartouzských koček má vlnitou podsadu a je lesklá a hustá. Na tělo nesmí přiléhat, ale musí odstávat od těla.
-Povoleny jsou všechny odstíny modré, ale přednost se obyčejně dává světle šedomodré barvě. V srsti se nesmí objevit nahnědlý ani načervenalý odstín nebo odlesk či žíhání.
Perská kočka
-Perské kočky je možno zařadit mezi plemena s klidnou povahou. Vyznačují se svou přítulností a důvěrou k člověku. Do jisté míry by se dalo říct, že se jedná o kočky flegmatické, protože dokáží trávit dlouhé hodiny na jednom místě, odkud je nic nevyruší.
-Perskou kočku je možno zařadit mezi nejstarší čistokrevná plemena. Nejpravděpodobněji pochází z tureckých angorských koček, které si námořníci a cestovatelé dováželi do svých domovin. Do Evropy se tak tyhle kočky dle pramenů dostaly už kolem roku 1626 a za jejich domovinu je pokládána Anglie. V Evropě byly perské kočky miláčky především šlechtických stavů a velké pozornosti se těšily na francouzském dvoře. Staly se tak rychle symbolem vysokého postavení, moci a bohatství.
-Stále se však podobaly více kočce angorské než dnešní perské kočce. Jejich cílené šlechtění začalo až v 19. století, kdy angličtí chovatelé začali křížit elegantní angory s dalšími plemeny a tak vznikly kočky o něco robustnějšího rázu s výrazně hustší a delší srstí. Po ustálení typických znaků se chovatelé začali více zaměřovat na barevné rázy a v dnešní době existuje již kolem 60 variant zbarvení. Postupem času se perská kočka stala jednou z nejvíce chovaných čistokrevných koček na světě.
-První zástupci tohoto plemene se k nám dostali oproti jiným zemím pozdě, až po roce 1898, a postupně si u nás získávají také velkou oblibu.
-Celkově se jedná o kočky se zavalitým tělem a masivní stavbou, středního až velkého formátu. Tělo je dobře osvalené na ramenech a hřbetu. Mají krátký a silný krk, na který nasedá široká a kulatá hlava. Uši by měly být co nejmenší, ve špičce zakulacené a daleko od sebe. Pro perské kočky jsou typické velké, kulaté a lesklé oči.
-Končetiny jsou krátké a silné, žádoucí u tohoto plemene jsou meziprstní chomáčky chlupů. Ocas mají poměrně krátký, nestáčí se a při volné poloze dosahuje k zemi.
-Struktura srsti je hustá, jemná a hedvábná, měla by odstávat od těla a kolem krku tvoří límec. Také srst na ocasu by měla být „huňatá".
-Původně měly první Perské kočky pouze bílé zbarvení. Postupem času se jejich barvy a kresby začaly rozšiřovat až dnes je možno nalézt kolem 60 variant. Můžeme spatřit jednobarevného zástupce plemene, stejně jako zástupce s kresbou, stínováním či žíháním.
