Čivava
-Původ plemene je nejasný a opředený tajemstvím, stejně jako u většiny starých plemen. Nikdo přesně neví, jak čivava vznikla či kde opravdu má své kořeny. Existuje jen několik legend, z nichž některé jsou podloženy více a jiné méně.
-Jedna z legend praví, že čivavy pochází ze psů, kteří byli nazýváni techichi. Podobali se spíše mexickému naháči, jelikož byli větší a mohutnější a hlavně bezsrstí. Jednalo se o psy, které choval toltécký kmen a později Aztékové a Inkové. V podstatě to byli posvátní psi, kteří byli rituálně usmrcováni a obyčejně i pohřbíváni se svým majitelem. Starodávné kmeny totiž věřily, že je bude pes provázet i v posmrtném životě.
-Další možnou variantou vzniku je, že se jednalo o psy, kteří přišli na americký kontinent z Asie. Mohli sem být zavlečeni jak cestou přes Beringovu úžinu, tak na lodích. Otázkou zůstává, proč by s sebou cestovatelé brali zrovna malé bezsrsté psíky.
-Poslední teorií je, že se jednalo o psy dovážené evropskými kolonizátory. V tomto případě by se jednalo o psy osrstěné a podobné dnešním papilónům.
-Ať už to bylo jakkoliv, první záznam je znám až kolem roku 1880, kdy začalo být plemeno prodáváno Mexičany v pohraničních oblastech turistům. Původně se jim říkalo buď mexicko-texaští nebo arizonští psi, podle toho, odkud byli dovezeni. Později se čím dál tím více začali přisuzovat mexickému městu Chihuahua, které leží na jižní hranici s USA. Zhruba ve stejné době se psíci začali dovážet i do Anglie. A zde se paradoxně stal oblíbenější než v zemi původu. První oficiálně uznaní zástupci se začali vyskytovat v prvním desetiletí 20.století. V roce 1965 bylo původně jednotné plemeno rozštěpeno na dva typy a to na čivavu krátkosrstou a dlouhosrstou. A od této doby se jejich chov vyvíjí, rozrůstá a neustále si tento malý čiperný zástupce psího rodu nachází své obdivovatele.
-Povahově se jedná o psíky inteligentní a pozorné, někdy se ovšem chovají velmi svéhlavě. Jejich sebejistota může někomu připadat až jako troufalost. Málokdy spatříte čivavu smutnou, jedině pokud přijde o svou milovanou osobu, na kterou bývá velmi často citově vázaná. Obvykle navenek vyzařuje radost a hravost. Ke své lidské smečce bez problémů přilne, ale vždy si vybere někoho, kdo jí bude nejbližší. K neznámým osobám se může chovat trochu rezervovaně. Čivava nerada nahrazuje roli hračky, proto je dobré pořizovat si ji do rodin s odrostlejšími dětmi, které už poznají, kdy pejsek potřebuje odpočinek a kdy má náladu s nimi dovádět. S ostatními zvířaty v domácnosti by měla vycházet bez problémů, samozřejmě při zachování obezřetnosti při seznamování.
-Jak už bylo psáno výše jedná se o nejmenší uznané plemeno na světě a v současné době jej už žádné nepřekoná. Dle standartu by se váha měla pohybovat v rozmezí 0,5kg - 3kg s výškou do 23 cm. I přes toto široké rozmezí jsou pro chov nejvhodnější jedinci v rozmezí 1,5-2,5 kg. Jejich tělo je nekompaktně stavěno, i když délka těla je o něco větší než jejich kohoutková výška. Nejžádanější je kvadratické tělo, hlavně u samčích zástupců. Hřbet mají rovný a plochý. Ocas mají zeširoka posazený a zakončen špičkou. Pokud se stáčí, je to považováno za vadu. Obvykle je nošen vzhůru.
-Hlava by měla mít tvar jablka, kdy čelo je značně široké a kulaté. Jejich krátká tlama by měla vybíhat mírně do špičky. Oči by měly být kulaté a výrazné.
-Podle srsti se čivavy rozlišují na dva typy. Krátkosrstá čivava se srstí jemnou, lesklou a na dotek hladkou, která těsně přiléhá k tělu. Srst u dlouhosrstých čivav je delší, jemnější, měkčí a může být mírně zvlněná.
-Ve standartu není vyloučena žádná barva ani její kombinace. Dokonce i barva očí může být různá.
Afgánský chrt
-Afgánský chrt je dle organizace FCI řazen do desáté skupiny, která nese označení chrti. Už samotný název může trochu napovědět o tělesné stavbě a vzhledu tohoto nádherného psa.
-Nejedná se o žádné malé pejsky. Psi dosahují velikosti kolem 70 cm a feny jsou obvykle o pár centimetrů nižší, ale i přes jejich výšku se jedná o psy s lehkou stavbou těla. Váha afgánského chrta se pohybuje v rozmezí 23-29 kilogramů. Celé tělo má pokryto dlouhou hedvábnou srstí, která jej měla a má při lovu chránit v křoví a v trní. Obličejové části, stejně jako ocasní a hřbetní partie, jsou pokryté kratší srstí, stejně hedvábnou jako na zbytku těla.
-Afgánského chrta lze spatřit v nejrůznějších barvách. Žádná se ze standartu nevylučuje a proto plemeno oplývá velkou barevnou rozmanitostí. Nejčastěji se však setkáme s červenou barvou a barvou v odstínech béžové a s tmavou obličejovou maskou.
Shiba inu
-Plemeno Shiba inu je řazeno podle řádu FCI do páté skupiny, která je slovně označována jako skupina primitivních plemen.
-Plemeno Shiba inu je řazeno podle řádu FCI do páté skupiny, která je slovně označována jako skupina primitivních plemen. Primitivní v tomto slova smyslu neznamená málo inteligentní, ale původní přírodní plemeno, do jehož vývoje lidé moc nezasahovali.
-Domovinou shiby je Japonsko a je řazeno mezi jedno z nejpůvodnějších plemen, jejichž předkové byli dovezeni na Japonský ostrov zhruba ve 3.stol.př.n.l. O původu jména jsou dvě teorie. Jedna říká, že shiba znamená malý, tento pes opravdu výškou nevyniká. Ve druhém významu shiba znamená křoví, což by odpovídalo jeho využití jako loveckého psa. Shiba byl hlavně pes vesnic, kde nejen vznikla, ale i přežívala krutá válečná léta a díky tomu se nemusela natolik obnovovat jako jiná původní japonská plemena. Na vesnicích však neměli psi jednoduchý život, často spali v nuzných kůlnách a k jídlu dostávali jen zbytky z kuchyní. Proto jsou tito psi dost soběstační a jejich lovecké pudy jsou na velmi vysoké úrovni, díky čemuž si dokázali obstarat k jídlu skoro cokoliv pohyblivého.
-Časem se shiby dostávaly z vesnic do bohatšího městského prostředí a v roce 1936 jim byl přidělen titul Národní přírodní památky. Ve své domovině je stále výborným loveckým plemenem, které se specializuje spíše na drobnější zvěř, ale občas se použije i na lov větších zvířat.
-Shiby jsou psi, kteří se tváří vesele, ale jsou velmi ostražití a za každé situace jednají sami za sebe. Jsou pořádkumilovní a svůj pelíšek si vždy udržují v maximální čistotě. Shiby milují svého majitele, ale nikdy to není oddaná láska, stále si uchovávají část své nezávislosti. Velmi silně jsou u nich zakódovány obrané reflexy, takže už velmi malá štěňata se brání uchopení silným ječením. Proto je nutné již od dětství shiby přivykat na lidskou ruku, aby se z nich nestali divocí psi, kteří by se vyhýbali kontaktu s lidmi.
-Shiby nepatří mezi plemena, která by si s radostí hrála s ostatními psy. Jsou to velmi teritoriální psi a dokonce ani rodinná pouta mezi nimi dlouho nevydrží. Nejlépe je na tom asi vztah fena-pes, ovšem i tady probíhají občas konkurenční boje o potravu, majitele či o něco jiného, co zrovna chtějí považovat za svůj majetek.
-Pro svou nezávislost a majetnictví se proto shiba hodí pro tolerantní majitele, kteří ocení její nezávislost a individualitu. Za tyto ústupky ale získá veselého společníka, který nikdy nezkazí žádnou legraci, pokud si bude jistý, že vše co považuje za své, není ohroženo.
